Dědov v kurzu, kurz v Dědově

zuzka

:

AsociaceVzdělávání – proběhlo

Kraje:

Královéhradecký kraj

Jsme turisté, kulturně poznávací činnost je nám mantrou. Jsme ale také vodáci, proto nás velmi mile potěší, když pátraje letem netem po informacích, narazíme na historický film s dědovskými vodáckými závody, který jakoby vypadl z kamery nestorovi naší kinematografie Járovi Cimrmanovi. Je datován rokem 1949 a nese krycí název Pouť Dědov, ale my víme svoje. Nakonec račte popatřit na youtube ( https://www.youtube.com/watch?v=0s3bsIRMzD0 ), kam vede i odkaz z webových stránek Marie a Zdeňka Šturmových http://www.dedov.euweb.cz/historie.html , kde objevíte spoustu dalších zajímavostí obce. Založení prý se datuje někdy kolem roku 1256. Obec měnila majitele, za husitských válek byla zpustošena, pak zase vystavěna, přifařena a tak dále. Tohle je zajímavé: „Dne 23. ledna r. 1757 vzbouřili se tu sedláci proti vrchnosti, přitáhli do Police, předložili tam nový urbář a prohlašovali, že už nechtějí robotovat. Pak se však zase uklidnili a vrátili se s nepořízenou domů.“ Takhle se zachovat Kléma Gottwaldů v osmačtyřicátém, to bychom dneska byli za vodou a středem zájmu islámských imigrantů. Ale nechme utopických úprav dějin.

V Dědově byla také Křížová cesta, ke které se vztahovala zmíněná každoroční Anenská pouť. Nebo čerpejme odjinud, z geocachingu:„...14. října 1937 p. Karel Posner, farář v Teplicích nad Metují, obraz vysvětil a 15. října 1937 byl obraz Sv. Huberta zavěšen na předem určené místo.“

Dnes onu událost připomíná keška PRAMEN SV. HUBERTA, kterou odlovíte na báječné sedmikilometrové vycházce k Hubertovu pramenu po červené a žluté turistické značce. Krásná studánka. Vlastně průrva mezi dvěma skalisky přehrazená hrázkou s výtokovou rourou. Voda svěží, čerstvá, živá. Hrnečky na polici. Vracet se budete dále po žluté a posléze po horské silničce z Teplic nad Metují přes Javor až k dědovské tomícké chalupě. Věřte, že neodoláte, abyste tu a tam nevstoupili tu na most přes říčku, onde na lávku k levobřežní usedlosti, a nepopatřili do průzračné vody ve snaze zachytit mezi řasami pohyb pstruha. Mně se to podařilo tak pětkrát. Nezahlédl jsem ovšem ani mloka ani čolka, obojživelníky, které jsem jako dítě často sledoval v podobném pstružím revíru, říčce Řasnici, na západě Jizerských hor. Za čtyři desetiletí asi nějaký ten živočišný druh kapánek vymizel. Zato na loukách, o půl šesté ranní, kdy jsem v sobotu na zmíněnou procházku za keší vyrazil, jsem očil bohatou úrodu zvěře srnčí, ba i dvojici mufloní. Vystrčili na mě zrcátka, vědomi si své převahy divoké součásti přírody a odklusali do mlhy.

 

Ale kde jsme se tak najednou v Dědově „vyloupli“?

Dovolte, abych to objasnil. Naše trojka, z dalekého jihu Čech, až od Písku, vyrazila získati osvědčení hlavního vedoucího tábora. Pravda – už v pátek. A já text začínám keškou v sobotu dvě hodiny před budíčkem. Jindy však čas na turistickou vyrážku nebyl a nebude. Ale zpět. Naše trojice tomíckého oddílu tak mladého, že ještě nemá přiděleno číslo, zároveň tvoří nejstarší i téměř nejmladší část účastníků školení. Celkem se nás sjelo 19 školených z 11 oddílů Asociace TOM. Berounsko, Domažlicko, Pootaví, kraj při Orlici i kolem Jičína, okolí Prahy, Brna, Otrokovic, Sedlce-Prčic, tam všude nás najdete. Ovšem od pátku do neděle obýváme tomíckou dědovskou roubenku, co prý pamatuje Marii Terezii. Tedy její dobu. Teď má šanci zapamatovat si osobně Annu-Marii, Sebiho, Tomáše, Karolínu, Davida, Mišelínu, Denise, Matyho, i ostatní, kteří budou v následujících létech psát historii mnohem menších celků, než byla monarchie. A oni si zase zapíšou za uši Molly a Permona, dvojici odborníků, kteří už stáli u pomyslné kolébky velmi značného počtu novopečených vedoucích tomíckých týmů. Alespoň soudě podle mistrovství a rutiny, v dobrém slova smyslu, se kterou tak našlapaný program zvládají.

 Moly s něhou a grácií sobě vlastní třímá kozlík, drajfus, roháče, háky, rožně, plátek, chlebovou lopatu, hráblo, věchet či ošatku na chleba. Nemyslete, že autor tuší, jaké předměty právě pojmenoval. To jen z webu dědovské chalupy zkopíroval názvy, jež prý souvisejí s černou kuchyní. Učinil tak proto, aby připomenul Mollynu virtuozitu při té části turistiky, která, byť mnohdy opomíjena, nás zajímá ponejvíc.

Správně tušíš, milý čtenáři, gastronomické turistiky. „Když Moly vaří,“ pravil Permon při seznamovačce, „nevyřkněte třeba slovo palačinka, protože ona je schopna vám je ke kávě nasmažit.“ A tak jsme to mnozí potají a polohlasem občas zkusili. A ono to fungovalo. Ejhle – obložené chlebíčky k snídani, když čekáš kus okoralé brzdy s paštikou! Vida – polívkový talíř pudingu s ovocem a několika druhy kompotu! Tak tohle je Molly, civilním jménem Blanka Zaňková. Dříve z hradeckých Lvíčků, dnes bez oddílové příslušnosti, mám-li ocitovat Permona, když jsem na něm loudil informace pro tento článek. Je namístě citovat rovněž pokřik, který se ozýval po každém z pěti jídel z mnoha hrdel: „Molly, pojeď nám vařit na tábor!“ Prostě, nadlábnout a šup na otománek. Dát si dvacet před kávou a pak si při ní příjemně popovídat o životě, aby nám trochu vytrávilo.

 A to zas ne! Ještě je tu Permon. Velitel kurzu. Civilně – Standa Prais. Ostravák. TOM 4302 Sirius. Jen si to řekněte nahlas. Slyšíte, jak to práská? Krátce! Po ostravsku! Sirius Black! Skripta pod lavice! Propisku do ruky! Jedna správná odpověď! Neopisovat! To je školství. Dar Marie Terezie. Ne, neděste se. Asociace tohoto typu jsou pravým opakem toho, jak Permon přistupuje k didaktice. Ale nečekejte zase nějaké to „leháro“. Je to kanonýr. Jabůrek. U kanónu stál a pořád ládoval. Nebyl to kanón, byli jsme to my, účastníci. A ládoval do nás nikoli šrapnely, nýbrž informace. Napřed přednášel. Ocitoval předpis. Rozvedl suchopárnou tezi lejstra v živější jazyk líčící praxi. Mimoděk zapomínáme umdlévat s pozorností. Tak nějak později si uvědomujeme, že vlastně mluvíme my. A že Standa jen trefnou otázkou pošťouchne debatu žádoucím směrem. Nebo několika slovy navodí změnu tématu.

Najednou se vidíme pokreslovat balicí papíry vlastními moudrostmi a vynalézat řešení. A činíme tak ve skupinách obratně rozdělených tak, aby jedinci z totožných oddílů ani náhodou nespolupracovali. Pak se probíráme z koncentrace myšlení a činů a vnímáme, že Moly ve stejné místnosti při tom všem hemžení dokázala vykouzlit oběd o třech báječných chodech.

Je pravda, že před nedělním písemným testem Permon ochladl. Ještě o den dřív, v sobotu odpoledne jsme stačili svědomitě udupat nepokosenou louku za roubenkou při hraní her, povinně na školení námi účastníky nachystaných. To odpoledne jsme si báječně užili a leccos z těch kousků zábavy si navzájem zapamatovali.

Večer pak došlo ještě na nějaké to přednášení a pak na společenský večírek s trochou zpěvu při kytaře. Ale teď, teď nám „zmehlo“. To je taková naše oddílová vodácká fráze, která popisuje psychický stav těsně před sjížděním obtížného jezu, na startu důležitého závodu a tak všelijak. Permonova slova: „Na plný počet čtyřiceti bodů to zatím u mne udělali snad jen dva lidé,“ nám na odvaze dvakrát nepřidala. A pak neodvratně – propisky do ruky. První otázka! Nebudu dlouho napínat čtenářovu trpělivost. Absolvovali všichni. Jedna z nás dokonce na ten kýžený plný počet.

 Přírůstek pro asociaci – 19 novopečených hlavních vedoucích tábora. Přírůstek pro oddíly – jeden až tři kousky admirality „nabušené“ fundamentem znalostí a hlavně zážitků, na kterých se začnou zdvíhat nosné stěny kvalitních oddílových akcí už to letošní léto, které uvítejme hromovým tomíckým „Ahóóóój!“

 

Nasmolil Pohodný Eman Tesař, TOM POHODA

Pádlování – Odvaha – Hory – Outdoor – Doly – Akce

Fotografie: 

Přidat komentář