30. ročník Uzlařské regaty 19. 1. 2013 aneb Uzlařská regata v nejlepších letech

denisa
Asociace

V dnešní době, kdy se všechno překotně mění a uhání zběsilou rychlostí, je tradiční Uzlařská  regata pomyslným majáčkem v bouři, takovou sázkou na jistotu, že si nejdříve prudce zvýšíte hladinu adrenalinu při závodě, abyste se posléze zase zklidnili, protože stejně tušíte, jak to všechno dopadne, a vlastně jste hlavně rádi, že tady potkáte všechny kamarády a známé, co jste je už rok neviděli.

Je to neuvěřitelné, že za sebou máme třicátý ročník, o to méně se chce věřit, že jsem jich sama absolvovala určitě víc než polovinu. (Upřímně -  dvě třetiny, ale to zní hrozně :o).

Dodneška mám v paměti, jak jsem se staženým žaludkem jako malá nastupovala na startovní čáru, časy pod půl minuty pro nás tenkrát byly jen vytouženou, avšak ještě nedosažitelnou, metou. Později zase, když nás víc než soutěž zajímali soutěžící, jsme se zaťatými zuby museli oblíknout neestetické tepláky a "to tričko si nacpi dovnitř, nebo tě přerazím!", ale vydrželi jsme, obkoukali pár triků od mistrů-uzlařů a postupně se dostavilo i pár vteřin slávy na stupíncích vítězů. Jenže "kde že loňské sněhy jsou"! Dnes už jdeme zase (většinou) pomalu po druhé straně kopce (dolů), časy se prodlužují úměrně opotřebení končetin, pružnosti páteře a různým jiným druhům přítěží.

Ale stejně člověk pořád mívá ten stažený žaludek a jakmile zazní startovní výstřel, roztřesou se mu prsty i kolena, protože, co kdyby to dneska Jurovi nevyšlo... :o)

Jedna moje kamarádka má občas podivné nápady, třeba se zamýšlí nad tím, co by tomu řekli vyspělejší návštěvníci z jiné galaxie, kdyby nás, lidi, viděli při některých činnostech...a co by tak asi řekli (a řekla)  tomu,  jak se pachtíme, abychom uvázali šest, v praktickém životě člověka na počátku 21. století ne příliš použitelných, uzlů o pár setin sekundy dříve, než soupeř. A co hůř -  když se nedaří, dohání nás to některé k slzám, jiné k toaletním mísám.

No a jestli jste stejně jako já použili některý ze šesti základních uzlů naposledy při minulém ročníku regaty, nevadí, lidé dělají větší pošetilosti, hlavně, že nás to baví a snad ještě dlouho bavit nepřestane. Regata prostě patří k našemu životu.  Nejen proto, že nás udržuje v iluzi stálého mládí, alespoň duševního :o).

Když se dneska pozastavujeme nad klesajícím počtem závodníků (především mezi dětmi :o), myslím, že se není co divit, že je to prostě trend doby: šest základních uzlů „za patnáct“ neuplatní při přijímačkách ani v profesním životopise, chlubit se tím mezi kamarády-nenámořníky by asi taky bylo faux pas.

Proto je potřeba poděkovat nejen dlouholetým organizátorům a pořadatelům, kteří rok co rok bojují s technikou, pronajímateli, sponzory a kdo ví čím ještě, a stejně to vždycky dopadne na jedničku, ale hlavně těm, kdo na Regatu pořád přicházejí s nadšením i nadějí, že tentokrát už jim tu úžasnou obrovskou loď nikdo nevyfoukne, i kdyby doma měli vystěhovat nábytek...

Takže, Regato, všechno dobré do dalších let a za rok zase „ahoj“ !

 

Blecha, kmen LLM Wabash

Fotografie: 

Komentáře

Autorce patří mé poděkování za krásný článek o Uzlařské regatě. Jsou z toho patrné emoce a osobní vztah k soutěži, která je zároveň setkáním kamarádů. Vím, o čem píše. Znám Regatu těch celých 30 let...