Jak jsem jel s Kadetama na Benecko

denisa
Asociace

Z deníku malého Kadeta:

Stojím u hromady batohů a všelijakých divných prkýnek. Prý jedem na hory a budem lyžovat. Počkej, to si užiješ, říkali vedoucí. Já mám takovej pocit, že sem nepatřím. Dyť jsem stál na lyžích jen jednou. A to včera, v obýváku na koberci. Teď mám strach, že se ale úplně znemožním.

Jenže to už se ta hromada zbytečných věcí nějak naskládala do dvou kár, nás jak sardinky nastrkali do autobusu a tradá. Tak, teď už se nedá fakt nic dělat. Zádumčivě pozoruju, jak se svět za okny mění, ani nemám chuť vytáhnout mobil. Jedeme furt nahoru, kolem nás jsou najednou kupy sněhu a obrovské sjezdovky, na kterých  rolby připravují večerní lyžování. A na mě jdou zase černé myšlenky. Než jsem propadl úplné deprési, jsme nahoře, otevřou se dveře a my se vrháme do sněhu. „Neřvěte“, řvou vedoucí. Popadnu batoh, který jsem ale úplnou náhodou našel v kupě jiných věcí a cpu se. To neuvěříte kam.  Do školy! Tam mám bez telefonu, tabletu a bez televize přežít tři dny! Lyže schválně nechám venku, on je někdo uklidí, a když budu mít štěstí, tak ukradne. Neukradl, uklidil.

Časně ráno po nesmyslné rozcvičce venku mě odvedli na šílený pruďák a říkali, že to je cvičná dětská sjezdovka. Tam mě zacvakli do lyží. Podle všech nemožných rad jsem pak celé dopoledne klouzal, padal, vstával, držel se všeho možného a řval hrůzou. Odpoledne se to opakovalo, jen s tím rozdílem, že ty chvíle, když jsem právě neležel, se začaly prodlužovat. Občas jsem měl i čas juknout okolo. Viděl jsem, jak po svahu letí Miki,  obloučky točí Žížala a jak se zrovna rozplácnul Mimoň. No, bylo to hustý. Ten večer jsem si už lyže uklidil sám. A fakt, docela jsem se těšil na ráno, až to zase rozjedu.

Ráno nás vyhnali v plavkách do sněhu, prej, abychom si ho užili, jako by ho nebylo všude dost. A po snídani na kopec. Tentokrát mě přešoupli na Barču a to už je opravdová sjezdovka. A já zjistil, že už mě občas i jedou lyže tam, kam chci. Klukům jsem už skoro stačil. Dopoledne mě ještě teda jednou tahali z potoka a jednou ze sítě, ale odpoledne jsem se už mohl postavit na start kadetského závodu ve slalomu. A fakt jsem dojel až do cíle. No, na medaile to teda ještě nebylo, ty si rozdělili jiní oddíloví borci.

Zlato v mé kategorii Kolumbus, stříbro Filda a bronz Miki. Ve střední dostal zlato Marťan,  sříbro Zojka, bronz Jabo a v tý nejstarší zlato Jířa, stříbro Turbo a bronz Krtek.

A já jsem večer ještě zvládnul poslední, večerní lyžování při světýlkách. A tak jsem v Kostelci na busáku hrdě hlásil: „Mami, tati, já už to umím.“

 

za nejmenovaného malého Kadeta zapsal admirál Míra Hepnar, TOM Kadet, Červený Kostelec

Fotografie: 

Přidat komentář

Plain text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.
To prevent automated spam submissions leave this field empty.
Prosíme odpovězte na otázku, jde o prevenci proti robotům a spamu